"Infinite in mystery, is the Gift of the Goddess. We seek it thus, and take to the sky.
Ripples form on the water´s surface, the wondering soul knows no rest."
Final Fantasy 7: Crisis Core, Loveless - act 1


Ruka od krve | Old Chapters

31. prosince 2009 v 17:14 | Keililly
More in C. Č.

Chapter one

Pomalu se mi klížila víčka. Opřela jsem se o pohodlnou
opěrku sedadla první třídy a vyndala z uší sluchátka. Smáčkla jsem
tlačítko stop a zaklopila svůj notebook.
"Slečno Sparksová, mohu pro vás ještě něco udělat?"
zastavila se u mě starostlivá letuška.
"Ano, přinesla byste mi prosím kávu?" zašeptala jsem, abych
nezbudila ostatní.

Ocitla jsem se v tmavé místnosti plné zhasnutých
křišťálových lustrů a zrcadel. Ledový vzduch kolem semnou třásl a meluzína
odrážející se od stěn mi naháněla husí kůži.
"Halo?" zakřičela jsem do prázdna a náhle leknutím
nadskočila.
Příšerná ozvěna se linula sálem a já měla stále víc otázek.
Kde jsem? Co tu vůbec dělám?
"Klid, určitě se to vysvětlí." Dodávala jsem si šeptem
odvahu, ale v duchu jsem byla jinde.
"Spadlo to letadlo? Čekám tu na smrt?" vypravila jsem ze
sebe, ale stále mi nikdo neodpověděl.
Pomalu jsem vykročila na druhou stranu sálu. Dlaždicemi
pokrytá země ještě zvyšovala zimu v místnosti. Klapot mých podpatků se
zdál mnohem slyšitelnější.
"Áááá to studí." Uslyšela jsem odněkud zezadu dětský smích.
Bála jsem se rozběhnout a tak použít svižnou chůzi, se zdálo jako ta nejlepší
volba.
"Saro, jdeme domů." Ozval se mužský hlas. Zněl o trochu méně
vesele, než smích jakési Sary, ale rozhodně nenaznačoval nějakého pedofilního
strýčka.
Teď už jsem běžela. Ať Sára a onen muž byli kdokoliv, mohli
mě odsud dostat.
Zmateně jsem doběhla k dalšímu zrcadlu. Místo svého
odrazu se mi naskytl pohled na krásnou zahradu, bazén a v něm malou
holčičku.
"Tatí, ještě ne, podívej, jsem mořská panna!" zavýskala a
ponořila se pod vodu. Koutky úst se mi zvedly a v očích naskočila jiskra
radosti.
Otec k ní přišel a vroucně ji objal. Srdce se mi skoro
zastavilo strachem. Zrcadlo prasklo a pár střepů se neslyšně sneslo na zem.
Sebrala jsem je a vrátila pohled k zrcadlu. Úsměv mi už dávno zamrzl na
rtech, ale při pohledu do zrcadla jsem se neubránila výkřiku. Křehké tělíčko v louži
krve, vytrhané vlasy, modřiny po celém těle a spousta kulek kolem.
Rukávem jsem si utřela zpocenou tvář a pohlédla na hodinky.


Už to bylo tak dlouho. Tak dlouho mu žaludek svírala
neschopnost. Dean Markson se v sedu předklonil. Opravdu mu chyběla jeho
milovaná práce. Práce, která pro něj znamenala celý život. Byl jsem vážně
pitomec, pomyslel si v duchu. Kéž bych tu bouchačku neodjistil.
Poslední rok měl Dean vážně smůlu. Nejprve se oženil s Jill,
která nemohla vystát jeho milovanou práci a při přestřelce strefil svou
milenku, detektivku Megie Rosalesovou, za což byl potrestán rokem bez možnosti
vykonávání své funkce. Tenhle mladý kriminalista byl vážně dobrý a tak ho i
přes záznam v rejstříku, po roce nechaly opět pracovat. Dean Markson neměl
ve zvyku očekávat dobré zprávy předem, ale nepříjemná předtucha mu hlásila
první případ v novém roce. Právě teď měl mobil vypnutý, ale čekal, že po
zapnutí se na displeji objeví hovor od bezradného detektiva.
Kéž by, zašeptal Dean.
Všimnul si plavovlasé dívky, sedící schouleně na sedadle o
pár řad dál. Byla evidentně vystrašená a zmatená. Otočila se na bok a Dean si
všiml její pistole zastrčené za páskem. Jak je možné, že má zbraň?
V letadle? Tázal se sám sebe, ale odpověď odnikud nepřicházela. Na
teroristku byla moc vyplašená a popis sebevraždy k ní také neodpovídal.
Chtěl své myšlenky zase schovat někam hluboko, ale nohou mu
projela příšerná bolest. Však i Dean nevyvázl po přestřelce bez újmy. Při běhu
k Megie mu kulka prolétla kolenem, rozdrtila ho na kousky a zasekla se
v druhé noze. Deanovo koleno muselo být rekonstruováno, ale jako dřív už
Dean chodit nemohl. Navíc se váha celého jeho těla opírala o koleno
nerozdrcené, takže si čas od času poseděl na vozíku. Opět pohlédl na dívku
s pistolí u kapsy, a když se jejich pohledy setkaly, rychle ucukl. Pohled mu ulpěl na jejích krásných vlasech.
Pokusil se poznat jaký tip zbraně používá, ale nedokázal to.Nikdy ve zbraních
moc rozdíly nedělal a dívka byla navíc daleko, na to aby viděl znaky, podle
kterých by mohl zbraň poznat. Tohle
uměla Megie. Žena jeho života, která umřela jeho nábojem. Ještě teď před sebou
viděl tvář zkroucenou bolestí a zklamáním.

"Tys, tys mě střelil! Co blázníš vždyť…" zašeptala Megie.
"Já nechtěl, prosím tě vydrž, miluju tě." Zakřičel Dean, ale
než stihl doběhnout, kulka v noze ho sejmula k zemi.
Pak už si Dean Markson pamatoval jenom bolest. Od té doby
Megie neviděl. Její rodina ho nenáviděla a k tělu ho pustit zakázala.
Další dny strávil na lůžku, sám, dokud mu nepřidělili člověka, který bude na
každém kroku hlídat jeho zničené nohy. Greg Fason byl jen o několik let mladší
než Dean, ale každý by řekl, že víc než o několik. Greg byl uvolněný,
zodpovědný, plný energie, zatím co Dean byl nervózní, nezodpovědný a často mu
humor byl velmi vzdáleným kolegou.
"Kam se to pořád díváš?" vyhrkl Greg, kterého zjevně zaujalo
svěřencovo neustálé otáčení.
"Nikam."
"Ale někam jo. Uvidíme." Otočil se Greg.
Pohled mu zůstal na oné sladké dívce z pistolí u kapsy.
"Tohle není tvůj typ Deane."
"Ty blbče, nedívám se na ni. Podívej se jí k pasu. Nic
nevidíš?"
"Ona má zbraň?" vytřeštil Greg oči.
Dean přikývl. Všiml si, že Greg začal být nesvůj a musel se
zasmát. Už dávno mu říkal, že si nikdy nezvykne na život s Deanem
Marksonem.
"Buď v klidu, určitě je na seznamu protekčních osob. Na
žádnej profil nepasuje."
Greg ale jenom nevěřícně kroutil hlavou: "Jak si někdo může
dovolit, brát si zbraň do letadla?"
Markson zvedl oči v sloup a dál už si ani jednoho
nevšímal.


Proč na mě tak civí?
Přemýšlela April v duchu. Většina mužů se na ni dívala jako na obyčejnou
šlapku. Tedy, dokud neucítili její Glock v zádech. Oni se ale dívaly
jinak. Otočila se na druhý bok. Uslyšela cinknutí a vzápětí si vyděšeně šáhla
na opasek. Do háje! Pohlédla do míst, kde nahmatala spoušť a zděšeně zjistila,
že se jí na pravém boku houpá její milovaný Glock 27. Na tohle jste civěli?
Posílala mužům otázku a dožadovala se odpovědi. Z tohohle by mohla mít
pěkný průšvih. V baráku, označení policejní centrály, ji už tak neměli moc
v lásce. Ať už to byla příbuznost s Georgem Sparksem, mužem, který
zradil svoje kolegy a nechal je bez milosti uhořet v budově stíhaného
gangu, nebo její ustavičné průšvihy a skvělé výsledky ve střeleckých zkouškách.
A její rodiče by byli šílení vzteky, kdyby April Sparksová, jejich vlastní
dcera, vzala zbraň do letadla, kterého byla spolumajitelka. Jak jsem se vlastně
dostala přes kontrolu?
Proč na mě tak civí?
Zasunula Glock do kabelky a vyrazila směrem k záchodům.
"Promiňte, můžete jít prosím se mnou?" zastavila se u mužů a
pohlédla na tmavovlasého s policejním odznakem. Muž zmateně vstal a
vyrazil za Sparksovou. Ta přibouchla dveře od kabinky a zašeptala: "Nevím, jak
se sem ta zbraň dostala. Ani jsem nevěděla, že jí mám připnutou. Asi mě pustili
přes kontrolu. Jmenuju se April Sparksová, naši vlastní tohle letadlo a celé
letiště. Vážně nikomu nechci ublížit. Mám i zbrojní pas a odznak jestli
nevěříte."
Sparksová vytáhla zbrojní pas, s nekonečným seznamem
zbraní, které uměla používat a policejní odznak. Muž se začal smát.
"Čemu se smějete!" zaječela April.
"Vůbec nic takového jsem si nemyslel. Zdála jste se mi
taková nesvá, ale že máte zbraň ,jsem si všiml. Mimochodem, moje jméno je Dean
Markson."
"Četla jsem vaši knihu. A taky jsem slyšela to o té nehodě.
Já věřím, že to byla nehoda."
"Teď už mi to moc nepomůže, ale díky."
"Dámy a pánové, právě přistáváme. Posaďte se prosím na svá
místa a zapněte si bezpečnostní pásy." Ozvalo se z reproduktorů.
"Snad vás ještě uvidím." Usmála se Sparksová a vyšla
z kabinky.

Chapter two

* * *
Jak složité je zabít malé dítě. Odlákat rodiče, najít vhodné místo beze svědků a získat si důvěru malého dítěte, které pak sprostě využijete ve svůj prospěch. Odměna je však více než sladká. Kostnaté prsty přejely po tlačítku zpět. Černovlasá žena si pořád dokola a dokola pouštěla dnešní nahrávku. Křik malé Sary Colbeové byl třešničkou na dortu dnešního skvělého dne.
Přepočítala bankovky v úhledném komínku a vstala.
Noc čeká, pomyslela si a se smíchem vyšla z domu. Tma a hustá mlha jí pomáhaly ukrývat svůj stín daleko z dohledu. Zadívala se na hodiny. Sakra! Touhle dobou už fízlové dávno mohli ohledávat místo činu a ona se ani trochu nepobaví. V běhu si nabila pušku a odhodlaně zaběhla mezi stromy. Touhle rychlostí by měla k Saře dostat během několika minut. Odhrnovala od sebe větve a razila si cestu křovím. Zaúpěla bolestí a podívala se na svou nohu. Větve ostružiníku jí pořezaly a ona teď musela běžet pomaleji. Už při pohledu na hodinky třešničku z dortu sundala a teď měla pocit, že jedinou dnešní zábavou bude poslouchání křiku toho malého spratka. Znovu se dala do běhu a přeskakovala pařezy, které se čas od času objevily pod hromadou listí. Šílení komáři, pomyslela si, ale nezaplácla ani jednoho.
Není čas, není čas
Představila si, jak jeden člen ohledávacího týmu padá mrtev k zemi a ostatní se snaží jako vyplašení psi utéct. Přede mnou? To sotva. Mezi stromy zahlédla světla parku a tak zpomalila do kroku. Našlapovala tiše jako myška a ladně se proplétala mezi kmeny.
Není čas, není čas
Opřela si zbraň o malý výběžek a zadívala se do čočky dalekohledu. Křížek jí spočinul na silnici. Nikde nikdo. Jak si mohla myslet, že by policajti byli rychlejší než ona.
Tak si počkáme, projelo jí myslí a na tváři se objevil škodolibý výraz.Tuhle práci už dělala roky.Zatím nikdo nebyl tak dobrý, aby jí chytil a tak už to ani neočekávala. Ať už skvělým nájemným vrahem byla Sheila Dorgansová, vedoucí reklamní agentury, Frencis Argeno, italská malířka, nebo Keren Santeová, vždy měla neskutečný potenciál, který jí záviděli všichni v téhle branži.
Z dálky se ozvaly sirény a ona ucítila neskutečnou touhu zabíjet. A oni si to zaslouží. Za to co udělali, ať už jí, nebo její rodině.

* * *
Kde je?
Pomyslela si April Sparksová a nervózně zaklepala kolenem. Její nejlepšíkamarádka Kirsten jí měla pomoci s kufry,
ale nikde o ní nebylo ani vidu,ani slechu.
"Vy jste ještě tady?" ozvalo se za ní. Ohlédla se a spatřila Marksona.
"Vždyť vy taky."
Markson se zasmál. Čemu se směješ? Tázala se Sparksová v duchu.Marksonovi zazvonil mobil.
"Markson. Malá holka? Proboha, kde? V parku…."Vytáhl bloček, ale Sparksová ho už nevnímala.
Naši vlastní tohle letadlo
Sparksovou už vážně štvala protekce všude, kam se podívala. Snad jediné místo kde její rodiče neměli kontakty , byla policie. Nešla jsem sem kvůli tomu? Zašeptala zklamaně. Ne. Tahle práce pro ni byla vším a nikdy se jí nehodlala vzdát.Markson zaklapl mobil a pohlédl do Apriliných velkých modrých očí. Dívka zamrkala a pokusila se
o úsměv.
"Problém?"
Markson se na ní stále zvláštně díval.
"Neviděly jsme se někdy? Připadáte mi povědomá."
April ucítila svoje srdce až v krku. Nestála o žádnou přehnanou lítost, nebo hádku.
"Jistě že ne," zasmála se, "ale nemyslela jsem tohle. Myslím to, kvůli čemu vám volali."
"Práce. Jako obvykle."
"Po roce říkáte jako obvykle?" zamračila se Sparksová a začala si pohrávat s blond vlasy, které jí vypadly z drdolu sepnutého sponkou. Z její kapsy se ozval výstřel rychlopalné pušky, vyzvánění, které ve státech kdekoho pěkně vyděsilo.Dokonce i ona pokaždé šáhla po Glocku, který se jí houpal na boku. Teď však mobil klidně vytáhla, a když na displeji uviděla KIRSTEN VOLÁ , znepokojeně ho přiložila k uchu.
* * *
"Nehodlám smlouvat, jasné?"
Jill Marksonová si utřela slzy z nalíčeného obličeje a zabořila jej do dlaní. Už odmala byla skvělá herečka. Mnohokrát litovala, proč nešla studovat herectví. Zakryla si ústa a jemně se usmála. Určitě jí to vyjde.
"Jill, my ho vážně potřebujeme. Kdyby to nebylo nutné, ani ho nenecháme pracovat.Slibuji ti, že ho do žádné taktické operace nepustíme. Tady Hank to zařídí, že jo Hanku?"
Vysoký tmavovlasý muž přikývl. Sakra, já přece nechci, aby seděl v laborce. Chci,aby seděl tady, pomyslela si Jill. Nedokázala ani pomyslet na to, že by se Dean Markson mohl opět zamilovat do nějaké rusovlasé policistky a následně ji omylem zastřelit, což by mělo za následek další hádky mezi nimi. Nenáviděla Deanovu práci. Za jeden rok si jeho přítomnosti a absence laboratorního zařízení, včetně tuctu policistů k tomu nedokázala užít a tak zoufale toužila po jeho odvolání ze služby. Jenže on už byl dávno přidělen k dalšímu případu, se kterým si nikdo nevěděl rady. A samozřejmě s bonusem, v podobě nějaké dokonalé modelky v policejní uniformě.
Začala přecházet kolem fotek, dokonale rozmístěných na červeně natřené zdi. Jill s Deanem sedící na trávě v Central parku, popíjející kafe ze Starbucks, líbající se na jejich ohromné svatbě a radující se při prvním Deanovém kroku s novým kolenem. Tenkrát se radovaly jenom proto, aby měli pěkné fotky na zeď. Mezi nimi se to pěkně škvařilo a tak po vyfocení fotky Jill ihned opustila místnost a se slzami v očích šla na obrovský kávový dort, který záhy vyzvracela. Tohle se jí dělo vážně často. Nikdy tomu neříkala bulimie a zvracení ze znechucení. Svázala si svoje vlasy, černé jako uhel a nasadila rozzuřený výraz. Tuhle taktiku používala už pár let a zatím vždycky fungovala. Tedy, vždycky, až na Deana.Otočila se zpět k plešatému detektivovi a vyštěkla: "Prostě to udělejte, detektive, nebo na vás podám stížnost."
A nyní už tahle taktika neplatila ani na detektiva prvního stupně Francisse Digerse.
"Nashle Jill, jo a nepřemýšlelas někdy spíš o kariéře herečky? Odpovídá ti to víc." Otočil se a vyrazil i se svým mladým poskokem ven. V Marksonové to vřelo víc než kdykoliv jindy. Popadla vázu, kterou dostala od rodičů a otevřela dveře do místnosti, které říkala skladiště. Pohlédla na několika kilové mikroskopy a drahé přístroje, o kterých toho moc nevěděla, snad jen že jsou to hmotností spektografy a že spalují věci, aby zjistily, z jakých látek se skládají. Znovu si místnost změřila a vztekle hodila umělecké dílo třímající v rukou do hromady zaprášených věcí, které by Marksonovi ani nemusely chybět. Ozvala se rána a věci stojící na stole se s rachotem sesunuly k zemi.
Kruci! Jill sebou plácla do postele a začala vzlykat. Nepřála si další hádku a věděla jak moc Deanovi na těhle cerepetičkách záleží. Rozklepanýma rukama zvedla telefon, ale než vytočila číslo svého manžela, rozběhla se k záchodu.

Chapter three

Křiklavě žlutý taxík zastavil přímo před Marksonem a Sparksová k němu tak, tak doběhla. Chytla se za břicho a snažila se zahnat bolest ze zadýchání.
"Počkejte! Můžu jet s vámi? Moc případů jsem neviděla a navíc mi odpadl odvoz." Usmála se a nasadila neoblomný výraz. Dean přikývl a otevřel Sparksové dveře.Ta rychle strčila kufry do úschovny a nechala klíček na recepci. Auto bylo stejné jako všechny ostatní New Yorské taxíky. Uvnitř to páchlo rozlitou kolou a chipsy, sedačky byly roztrhané a na oknech bylo nespočet otisků prstů. Dokonalý ráj pro ohledávací jednotku.A pro mě, pousmála se.
"Takže, na čem vlastně děláte?" protrhl Dean nesnesitelné ticho.
Ještě chvilku si snad můžu hrát ne?
"Chvíli jsem tady, chvíli támhle. Nejdřív jsem dělala na 115. Okrsku a pak u taktické jednotky. A teď ohledávám, ale myslím, že v tom nejsem moc dobrá."
Jsem v tom šíleně dobrá, projelo Sparksové opět myslí.
"Páni, vaše praxe je vážně velká April."
"Kde je ten váš...," hledala správná slova, "kdo to vlastně je?"
"Pojišťovna tomu říká... poskytovatel péče.Stará se mi o koleno."
"O koleno?" nadzvedla obočí.
"Petačtyřicítka. Nic pěknýho, prolítla mi kolenem a zarazila se až o druhé."
Sparksová sykla bolestí. Jenom její představa byla příšerná.
"To mě vážně mrzí. Tak kdepak je to místo činu? Pachatel číslo asi ještě nemá, že?"
"Stalo se to někde na Kanal street. A na číslo je ještě vážně brzo. Třeba to ani nebyla vražda."
"Tomuhle vážně věříte?Malé holky nepáchají sebevraždy." přimhouřila oči. Vybavila se jí vzpomínka na dětství. Malá April sedí smutně na molu kam chodívali s jejím otcem, Toodem Guipem a slzy se jí linou ze světle modrých očí. Jejího otce vždy dopalovalo když mu někdo říkal Tod a tak vždy každého raději upozorňoval, že v jeho jménu jsou óčka dvě. Malá Sparksová opět pohlédne na vodní hladinu a vyzuje si boty. Horké letní kapky deště se odráží od jejích plavých vlasu a oblohu protíná jeden blesk za druhým.
April zavřela oči a utřela slzu, která jí stekla po tváři. Na tohle období nechtěla vzpomínat.
"Pe, O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností. " slyšela svého otce a pak viděla jen jeho oči, zavřené a plné smutku.
"Jsme tu." přerušil její myšlenky Markson. Podal řidiči peníze a podal vystupující Sparksové kabelku.
Oba se rozhlédli po velkém parku ohraničeným žlutou policejní páskou, před kterým už čekala dodávka NYPD.
Sparksová rázně vykročila směrem k ní a nasoukala se do neprůstřelné vesty, nasadila si na boty pásky, díky kterým rozlišila svoje stopy od pachatelovích a zavázala si vlasy gumičkou.
"Proboha co to děláte?" vyštěkl rozzuřený Dean, "Nevíte, že nepovolaní policisté na místo činu nesmí?"
Sparksová se u pásky zastavila a nedokázala zadržet smích.
"Vážně myslíte, že jsem tak blbá?" podlezla pásku a začala procházet rošt. Rošt, je procházení tam a zpět ve svislém a vodorovném směru kroky menšími než 30 centimetrů.
"Tak co tam proboha děláte?" rozběhl se k ní, ale ona ho jen odbyla policejním odznakem.
"Zavolali mne mnohem dřív než tebe Deane. Možná jsem se nepředstavila celým jménem. Detektiv April Guipová-Sparksová."
Dean Markson neměl rád překvápka. Nyní jen nechápavě kroutil hlavou. Jak ji mohl nepoznat? Překvapily ho hned dvě věci. Ona je detektivka? Vždyť se představovala jako obyčejná technička! A proboha, proč tu proti němu stojí jeho kamarádka ze základky?
Už to bylo tak dlouho.
"April, nebudu říkat, že tě rád vidím, ale můžu ti položit otázku?"
"Marksone, neříkej mi jménem. Je to příšerné! Jo a k té otázce, co máš na mysli?"
"Vdala ses?"
Sparksová vytřeštila oči.
"Ne, proč?"
"Kde se vzalo tvoje příjmení? Sparksová?"
"Už tenkrát jsem se tak měla jmenovat, ale nechtěla jsem se přejmenovat. Bylo by to vůči tátovi nefér."
"Guipová, já nehodlám plést osobní život do případů. Nikdy jsem to nedělal." Stále ho to překvapovalo. Věděl toho o ní tak málo. Jednoho dne se šíleně pohádaly a on pak začal chodit se zrzavou Clarissou. Po pár dnech se April odstěhovala a od té doby jí neviděl. Cítil z ní nenávist. Určitě s ní žije od té doby.
"O to vůbec nejde, jenom bych byla ráda, kdybys věděl, že už dávno tu nejsi nejlepší." zamrkala a dál postupovala v ohledávání.
"Jo a jsem Sparksová." dodala triumfálně, ale v tu chvíli ucítila obrovskou tlakovou vlnu a následně tvrdý náraz ve svém břiše.

Chapter four

Opět nabila zbraň opřenou o kopeček a zasmála se. Ruka od krve, jak se jí ve světě nájemných vrahů říkalo, právě sejmula tu blonďatou policistku, která dovedla nepříjemný rozhovor se svým pohledným kolegou. Vlastně, policistka nebyla tak úplně blondýna. Vlasy měla spíš v medové barvě s pruhy v mnoha světlých a tmavých odstínech. Blondýnka se sesunula k zemi a sotva mohla popadnout dech. Vlastně, už ho nepopadne, usmála se. Pan pohledný k ní samozdřejmě hned doběhne a bude se snažit jí zastavit krvácení. Ostatní policisté ho budou krýt, ale zachvilku skončí mrtev i on. Místo činu bude kontaminované, ZOZO nedodržené a všichni mrtví. Jak krásná představa. Proč se tomu vlastně říká ZOZO? Zamyslela se. Po několika sekundách se jí vybavila čtyři pravidla.
Zadržet pachatele, je-li na místě činu.
Ohledat místo činu.
Zajistit důkazy a svědky.
Ochránit místo činu.

Pojila se s tím jedna událost, kterou prožila se svým bývalým, federálním agentem, kterého později schodila z jedné vyhlídky.
Neboj zlato, já vím, že to musí vypadat jako nehoda
Představila si jeho polekaný obličej.Moc dobře tehdy věděla. že kdyby mohl použít alespoň jednu ruku, už dávno by měla jeho samopal v zádech.
"Bože, ty jsi zešílela! Děláš to ze msty? Proč se ale mstíš mě? Federálové za to nemůžou!" vykřikl, a když její bota kopla do jehou rukou, už se zkrátka nedokázal udržet.
Neboj zlato, já vím, že to musí vypadat jako nehoda
Jaktože ještě není mrtvá? V policitčiných očích bylo znát zděšení a bezmoc. Co se to děje? Neříkejte mi, že vstává, rozkřičela se ve své mysli.
* * *


Nikdy nestřílej první Pe
Tenhle zvuk znala moc dobře. Až moc.
"Ježišmarja!" zašeptala April Sparksová a prudce se chytla za hrudník. V kostkované košily, kterou si zvolila pro pohodlnou cestu letadlem, jí zela díra po kulce. Odendala ruku z rány a překvapeně zjistila, že se jí z těla neřinou hektolitry krve.
Ta vesta! Zasmála se a snažila se vstát.
"April!" rozběhl se k ní zděšený Dean Markson, "Máš vestu?"
Podběhl pásku a vzal první látku, která mu přišla pod ruku ve snaze zachránit postřelenou detektivku.
Ta však vystartovala k nejbližšímu autu a rozhížela se kolem sebe. Sáhla k pasu, ale po jejím Glocku nebylo známek. Po chvilce se vrátil i Markson a zoufale se snažil zastavit krvácení.
"Jsem v pohodě." zasmála se nuceně, "ale můj Glock zůstal v kufru."
Markson se otočil k jednomu z policistů a žádal o jakoukoliv zbraň. Podal Sparksové revolver, který patřil k výbavě v NYPD dodávce.
"Děláš si legraci?" zamračila se.
"Fajn, jak myslíš." řekl a podal jí svůj milovaný Wilson&Smith.
Jeden z policistů mu dal vysílačku, ze které se ozvalo: "Tady Frank. Deane, April, poslali jsme tam taktickou jednotku. Už dorazila?"
Po několika sekundách je obklopili agenti, kteří drželi v rukou samopaly a začaly pročesávat okolí, které nebylo označeno páskou.
"Když jsi to koupila, vážně jsem se lek. Fakt ti nic není?" pronesl rozmrzele, aby dal najevo, že stále nechápe, co tu dělá.
April přikývla.
"Proč si říkala, že by to bylo vůči tátovi nefér? A jak se vůbec má?"
Tak tohle vážně nechápala. Pak si ale vzpoměla, že se s Deanem před tátovou smrtí pohádala a než se usmířili, odstěhovali se s matkou z města. Tenkrát to bylo vážně příšerné období.
"Má se skvěle." usmála se.
"Tým A se hlásí. Žádné známky člověka nenalezeny." ozvalo se z vysílačky.
"Tým B se hlásí také. Stejné jako u týmu A."
"Tým C se také hlásí a je na tom stejně."
"Tady detektiv Markson a detektivka Guipová..."
"Bože Deane, jsem Sparksová." skočila mu do řeči April.
"Detektivka Sparksová. Zůstaňte poblíž, kdyby se palba opakovala, zasáhněte."
"Všechny týmy rozumí. Pěkný večer."
"Tak se do toho pustíme ne?" zvedla se policistka a převlíkla si neprůstřelnou vestu. Měla vážně štěstí, že kulka nebyla s keramickou špičkou. Ta by si totiž spolehlivě prorazila cestu až k živé tkáni. Došla s Deanem k plachtě, která zakrývala tělíčko malé dívky.Markson plachtu odhrnul a pohlédl na Sparksovou. Té se zastavila všechna krev v žilách. Dívala se přímo na malou Saru.
Spadlo to letadlo? Čekám tu na smrt?
Zapoměla jsem se zeptat, zda čekám na cizí smrt, zašeptala zděšeně.
O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.
* * *
Chapter five

(nevhodné pro slabší povahy)

Utíkala jak nejvíc mohla a pozorně se rozhlížela kolem sebe.Jak si mohla nevšimnout, že si ta policistka nasazuje neprůstřelnou vestu? Taková základní chyba. Přestala za sebou slyšet pročesávání zásahové jednotky a tak zmírnila do kroku. Jestli pak po ní kromě kulek něco najdou? Dávala si pozor, nosila kožené rukavice, takže mohla zanechat pouze stopy kůže. Ty se ale nedaly vystopovat. Navíc se vždy přejela válečkem na zvířecí chlupy, aby na ní nezůstalo nic, podle čeho by se dalo najít místo jejího úkrytu. Procházela chladnými ulicemi New Yorku a opět si snažila vybavit, zda udělala všechno správně, nebo, co by se dalo spravit. Odhodila zbraň do popelnice, tak aby nebyla vidět a spokojeně pokračovala v chůzi. Nejprve domů a pak na další oběť. Netušila kdo si jí na vraždu obětí najímá, jejím úkolem bylo žádost splnit. Však taky dostávala sumu o šesti nulách. Kdysi byli jejím cílem lidé. Ale po nehodě se všechno změnilo. Už nechtěla pouze zabíjet, ale nahánět hrůzu i samotným policistům. Žádný jí nedokázal chytit a když jich pár pozabíjela, nikdo už se s ní do ničeho pouštět nechtěl.

Došla k malému vybydlenému řadovému domku v zapadlé části Manhattanu. Odemkla polorozpadlé dveře a zastrčila si zrezivělé klíče zpět do kapsy. Rozmrzele se posadila naproti rádiu, kde seděla před svým odchodem a zmáčkla play. Opět ten dokonalý křik, který vyvolával hrůzu prolévající se celým tělem. V ní však vyvolával nádherné chvění. Už dávno o sobě věděla, že je blázen a tohle byl jen malý příznak jejího šílenství. Byla krutá, nemilosrdná a nedůvěřivá. Kdokoliv by rádio mohl slyšet a napráskat jí policii a tak raději připojila sluchátka a zvuk nechala proudit přes ně. Už zase měla potřebu zabíjet. Nemohla bez toho být. Zabíjení jí dodávalo jakousi zvláštní energii. Ale za chvíli se dočká…
Rozezvonil se jí mobil.

"Tak jak jste na tom má drahá?" ozval se hrubší hlas z telefonu.

"Oběť 1256 vyřízena. Právě se chystám na další."

"Jen pokračujte." ozvalo se a v telefonu se rozeznělo hlasité pípání.

Vzala si své "nářadí" a nasedla do auta.

Nyní se procházela po 45. avenue před univerzitou a hledala svou oběť. Kolem ní proběhla mladá rusovláska. Jmenovala se Jessica Melotti, byla původem z Itálie a na Manhattnu studovala práva. Modré oči měla námahou vytřeštěné. Ale až se ocitnou pod její rukou s nožem, budou ještě vytřeštěnější, přemítala.
Několik hodin jen tak seděla a čekala na svou oběť. Konečně vyšla ze dveří školy pohledná dívka a zamířila přímo k metru. Ruka nevěřícně přemítala, proč má někdo jako její oběť 1257 školu pomalu až do jedné hodiny ranní. Jessica šla velice rychle a tak dalo Ruce velice zabrat, aby svou oběť stíhala a přitom pro ostatní přihlížející nevypadala až příliš zvláštně. Vešli do metra. Jessica se stále ohlížela, jako by tušila, co ji čeká. Po několika stanicích vystoupily a jednadvapětsedmička si to namířila zkratkou přes staré nádraží. To je moje šance, pomyslela si vražedkyně, vyprahlá touhou po krutém zabíjení a vstoupila do budovy starého nádraží. Rychle se rozběhla a podkopla Jessice nohy. Než se ale dívka z pádu vzpamatovala, dostala ránu do obličeje a zůstala omráčená ležet.
Ruka jednadvapětsedmičku v bezvědomí dotáhla ke starým záchodkům a vhodila ji do kabinky, ve které ještě zbyl klíček. Pevně ji svázala provazem, který vytáhla ze svého "nářadí". Roztrhla jí tričko a vytvořila z něj provizorní roubík. Poté jí sebrala mobilní telefon a veškeré doklady s penězi, které u sebe měla. Naposledy se ujistila, že dívka je dobře svázaná a zamkla kabinku. Při odchodu z nádraží se několikrát ohlédla a pořádně zaposlouchala, ale po pár minutách usoudila, že si může dojít pro auto. Jen cesta k metru jí přišla strašně dlouhá, ale při pomyšlení že cesta pro auto bude trvat ještě nejméně dvě hodiny se jí opravdu zvedal žaludek. Ale pro profesionálního zabijáka to nebylo téměř nic.

Touha nikdy nesmí předhonit zásady.
Konečně dorazila ke vybydlenému domu a dohledala klíčky od auta. Cesta zpět k nádraží naštěstí netrvala tak dlouho jako špinavým a pomalým příměstským autobusem. Nutně potřebovala někoho zabít, a tak vytáhla svůj starý smithwesson a jednoduše zastřelila dalšího občana, který si krátil cestu přec nádraží. Až pak si uvědomila, že musí odstranit důkazy, než přijdou čumilové, které by taky musela zastřelit, ale pak by přišli další čumilové, tentokrát v doprovodu policie. To přeci někdo jako ona neměl zapotřebí!

Touha nikdy nesmí předhonit zásady.

I když za sebou viděla jen stopy nevinného muže, po odklizení jeho těla do nedaleké bažiny a odstranění kulky ze stěny nádraží vytáhla z auta rozfoukávač listí a tím zničila všechny stopy na prachové cestě. Téměř všechny. Proto měla vždy vlasy stažené v drdolu a nic nedělala za horkého dne, ani moc rychle, aby se nezpotila.
Ale po vchodu na nádraží uplně porušila svá pravidla a sprintem se rozběhla k nádražním toaletám. Těsně před místem, kde měla schovanou svou dívku ucítila, jak jí ztekla malá kapička potu. Teprve poté si uvědomila, jakou udělala chybu.
Touha nikdy nesmí předhonit zásady.
Pracně kapičku hledala a úspěšně ji setřela. Periférně uviděla pohyb a prudce se otočila. Přišla v pravý čas, rusovláska se probrala. Rychle vtrhla do kabinky a namířila na jednadvapětsedmičku svůj smithwesson, ale pak se vzpamatovala a vykoukla ven. Právě na nádraží mířila parta puberťáků, kteří ze sebe dělají frajírky jen do té chvíle, než uvidí zbraň. Pak se rozutečou jako skupinka zajíců, mezi které někdo hodí kámen.

Můžu je zastřelit, nebo se schovat, přemýšlela nahlas ale pak se rozhodla pro variantu číslo dvě. Namířila zbraň na dívku z velkýma modrýma očima, které se rozšířili téměř přes čtvrtinu jejího malého obličeje. Pak naznačila gestem tichost a donedávna normální Italka sklopila hlavu a dívala se do země.

Když se zdálo, že alespoň chvíli tudy nikdo neprojde, jednou rukou držela namířenou zbraň a druhou sňala dívce roubík. Ta okamžitě promluvila:
"Nechte mě být, můj otec je premiérem Itálie!"
"Neboj, já tě nechci zastřelit."

Jen zastřelit, pousmála se.
Dívka si oddychla, ale tvářila se stále stejně vyděšeně. Nasadila dívce roubík zpět, schovala zbraň a rozvázala provazy, kterými byla dívka svázaná. Namířila zbraň a opět sňala roubík. "Předstírej, že se se mnou bavíš!" Dívka uposlechla a se zbraní v zádech vyšla ven a bavila se s vražedkyní jako s nejlepší kamarádkou. Jakmile obě nastoupily na zadní sedadlo vozidla, dívka byla zase svázaná. Za celou cestu nepadlo jediné slovo. Jessica jen seděla a přemýšlela, jestli byl dobrý nápad lhát o svém otci. Dospěla k názoru, že asi ne a usnula.
Když se probudila, byly daleko za New Yorkem a před nimi se uprostřed luk daleko od jakékoli cesty tyčila stará a špinavá budova.
Vytáhla dívku z vozu a doslova ji vlekla do budovy. Uvnitř bylo něco na způsob operačního sálu. Malé a nepohodlné kovové lehátko s popruhy, vedle stolek s noži a podobnými nástroji. Položila oběť na lehátko a pečlivě ji svázala. Konečně mohla někoho zabít přesně tak, jak by chtěla. Vzala nejjemnější nožík a přiložila ho k obličeji nebohé dívky. Jak správně předvídala, modré oči nyní byly to nejvýraznější z celého obličeje. Nožík přiložila k očím a dívka je díky bohu zavřela. Alespoň se budou lépe odřezávat oční víčka. Pomalu odřezávala pravé víčko a dívka přitom hlasitě kvílela. Druhé oko nechávala zavřené a čekala. Pravým okem pozorovala, jak se nůž blíží k jejímu levému oku. Další zakvílení. Už byla bez víček. Teprve teď jí došlo, že se na svou smrt bude muset dívat!
Ruka vzala další, ostřejší a větší nůž a namířila ho na levé ucho. Pomalu ho odřezávala a vyžívala se Jessičiném vzlykání.

Touha nikdy nesmí předhonit zásady.

To samé následovalo s druhým uchem a Jessica uvažovala, že se měla nechat zastřelit. Na pořadí byl nos, ale co dělat když nejde uříznout? Vražedkyně uchopila další krvelačný nástroj ze stolku: škrabku na brambory. Pomalu a hluboce odřezávala kůži z nosu oběti. Pěkně jedna část po druhé. Sundala Jessice roubík a ta se rozkřičela tak, že kdyby zdi nebyly zvukotěsné, určitě by ji někdo slyšel. Zdálo se , že obličej je již dost zohavený, ale Ruce to nestačilo.
Uchopila nástroj, který drží otevřená ústa tak,aby nešla zavřít. Vložila nástroj mezi rty oběti a utáhla. Naskytl se jí pohled na čisté bílé zuby, které zachvíli bílé nebudou. Vzala malý a velmi ostrý nůž a hluboce řízla dívku do dásně pod horním rtem. Pociťovala slabé chvění a rozkoš se jí vlévala po celém těle. Sténání a naříkání. Pomocí kleští dívce drtila zuby. Křik byl velice pronikavý a dívka stále doufala, že jí někdo zaslechne.
Asi minutu počkala a potom pomocí sekáčku na maso a kosti, usekala všechny prsty na rukou i na nohou. Useknuté prsty dívce dala do nosu a do zkrvavených otvorů hlavě.

Touha nikdy nesmí předhonit zásady.

Do břicha jí zabodala velice dlouhé a tlusté jehly, které potom rychle vyškubla. Tento proces opakovala asi třikrát. Tohle by zatím stačilo. Poslední kapkou byl průstřel žaludkem a podřezání žil na obou rukách. Sledovala dívku až do jejího posledního dechu. Viděla její modré oči, těkající po místnosti a cítila zápach její krve.

Umístila vedle jejího zkrvaveného těla zářivě bílou kartičku a poté nasedla do svého auta.

Tahle vražda jí bude stačit na hodně dlouho…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama