"Infinite in mystery, is the Gift of the Goddess. We seek it thus, and take to the sky.
Ripples form on the water´s surface, the wondering soul knows no rest."
Final Fantasy 7: Crisis Core, Loveless - act 1


Pátek 15.1.

15. ledna 2010 v 18:31 | Keililly |  Deník

Pátek 15.1.


Stačí mi jediný pohled z okna a na tváři mám směšný úsměv. Konečně je Praha taková jaká má být, jak ji má v zimě každý pražan nejraději. Tedy, alespoň já ano. Před domy se místo sněhu nahromadila směsice štěrku, ledu a nahnědlé sněhové břečky, jež vypadá jako kokakolová tříšť s něčím černým, na dlážděných cestách, které se v centru vyskytují téměř všude, si alespoň jednou namlel každý občan Prahy a většina dospělých má potřebu, být nepříjemná kam se podívá. Ale na to si během let zvyknete. Právě tohle období máme my, puberťáci, nejraději. Bezmyšlenkovitě se házíme do bělostného sněhu a předem počítáme s negativní reakcí oběti, křičíme na sebe z plných plic, i když nám studený vzduch dávno přiškrtil hlasivky a smějeme se jako šílenci, které právě pustili z blázince.
A ať říkáme, co chceme, pravdou je, že bychom nikdy nechtěli přijít o žádnou z pořádaných koulovaček. To je taková naše věc. Je jedno, jestli se pořádá, před školou, obchodním centrem, nebo přímo v podchodu do metra. Jestli je to na přelidněném Václaváku, uprostřed Budějovické, nebo cestou na stanici Kačerov. Většinou se pak všichni odebereme do MHD celí promočení, hladoví a rozjaření a ostatní cestující jsou z nás na nervy. A divíte se jim? Já celkem ano. Jako mladí se také potřebovali bavit.
Ale k tématu. Přemýšlela jsem o Nesnesitelné, i když mě tohle téma pěkně štve. Představa, že bych se z Prahy, mého milovaného města, musela odstěhovat někam pryč, je příšerná. Strávila jsem tu mnoho let, prakticky zde žiji od mala, pokud nepočítám několik let. Nemohla bych. Bylo by jedno, jestli bych se stěhovala do Brna, Olomouce případně nějaké malé vesničky, ale vzdala bych se tak veškerých vzpomínek.
Nikdo by mě nezdravil cestou po "části 3", už nikdy bych se nemusela křivolatě proplétat mezi davy na Hlavním Nádraží, které denně spěchají na vlak, tramvaj, či si jen chtějí sednout s přáteli u kávy. Chodov, Pankrác, Flora, nákupní centra, kde snad každý měsíc strávím hodiny. Kačerov, Lísek, Budějovická, stanice MHD, ke kterým se vážou vtipné události, jejž jsem zažila s milovanými ovečkami. Je toho tolik, že bych mohla vyprávět hodiny a hodiny a nikdy by mi nedošla témata.
A právě proto je mi Nesnesitelné líto. Ne líto, ale líto mým vlastním způsobem a ten pochopím jenom já. Bude muset dřív nebo později opustit přátele, místa která miluje, město jež zná. Jak krutý může osud být? Já o tom zdaleka nevím vůbec nic.

Začínají mi na mozek lézt vlastní přátelé. Mohou stát vedle mě a já si stejně přijdu osamocená. Pro Hezkou jsem jedna z mnoha. Má tolik přátel, že jeden navíc je pro ni obrovská zátěž. Navíc, pořád má ty svoje "stavy". V jednu chvíli se válí smíchy na zemi, a když jí pošlu někam, řekne mi, že jsem nervózní. Když se ale směju já, je to samé: "Pššš buď zticha, nevidíš, že učitel něco říká?"
A pak jsou tu Nerozhodná se Zvědavou. Říkají si BFF, nebo podobné kraviny, ale ve skutečnosti za zády pomlouvají jedna druhou a neustále se hádají. Dneska třeba kvůli tomu kolik jedna druhé dluží. Každý, kdo s nimi strávil, alespoň několik hodin denně ví, že tady vůbec nešlo o peníze. Šlo o to, jak nejlépe shodit tu druhou. A kdo to má poslouchat? Já tedy ne, a tak jsem se jednoduše otočila a odešla. Jednoduché, ale efektivní evidentně ne.
Kluci jsou snad nejlepší volba mezi přáteli, ale těžko se s nimi budu bavit o osobních problémech. Vlastně, o těch se nemůžu bavit s nikým. Mám k tomu hned tři důvody.
Zaprvé, každý komu bych řekla něco osobní, by se s tím hned pochlubil, zadruhé, můj problém by nikdo nechápal a zatřetí, jednoduše neumím lidem říkat o svých problémech. Raději je dusím uvnitř sebe, ať mě to bolí sebevíc. Jak použila jedna osoba na Gyrosu, sžírá mě to jako kyselina. Pořád je to lepší než mluvit o tom s někým. Jednoduše se stydím o svých pocitech mluvit. Nemám z toho strach, jenom to není lehké.

A víte co? Dneska mám přemýšlivou náladu, stejně by ze mě nic kloudného nevypadlo tak alespoň dvě hlášky.

Včera se před školou pořádala ovčí bitka a zrovna kolem procházeli učitelé, včetně Psa, který nás měl minulou hodinu na děják. V tu chvíli kluci dřímali v rukách pořádný arsenál a Pes pronesl: "Jestli mě trefíte, tak vás tu namístě vyzkouším z dějepisu."

A ještě dnešní hláška. Na fyzice jsme probírali Kladku a Vtipálek se prostě musel ozvat (použiji jeho jméno, zní to lépe :D ): "Paní profesorko, proč neexistuje Záporka?" A ona jen na to: "Protože na ni ještě nikdo nepřišel. Je to na tobě Brumlo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama