"Infinite in mystery, is the Gift of the Goddess. We seek it thus, and take to the sky.
Ripples form on the water´s surface, the wondering soul knows no rest."
Final Fantasy 7: Crisis Core, Loveless - act 1


Everybody needs his revenge | Part 5

8. září 2010 v 19:54 | Keililly |  Everybody needs his revenge
Přesně navazuje na předchozí díl, tehdy jsem to utla, protože jsem byla líná něco dopsat, a přišlo mi to dostatečně dlouhý :P Ááááj, jak já už se chci dostat k Ciaře a začít psát i z pohledu jejího charakteru :D
No nic, užijte si čtení :)







Nespala, jenom se tupě dívala do stropu. Neměla s tím souhlasit. Nikdy neměla souhlasit s tímhle šíleným nápadem, dělat jakože ji nikdo nevyhodil a hrát si na ochranku nějaké cornneliánky. A už vůbec neměla souhlasit s tím, že se nechá vycvičit na Ochránkyni.
Převrátila se na bok. Ne, kdyby nesouhlasila, asi by teď bloumala někde po Rainu, bez přátel, bez rodiny, bez domova. Tady ji sice čekala nepříjemná atmosféra a špatné vzpomínky, ale cítila se tu jako doma. Vždyť s Tuňákem létala už jako pětiletá.
Z přemítání ji probudil Gipsenin hologram, oznamující blízké přistání. Prudce se zvedla z postele a přetáhla si přes hlavu tlustý svetr. Vesmír byl chladný, zatím co na Rainu by se takhle upekla zaživa. Pamatovala si, jak poprvé vstoupila do Tuňáka a vyrazila vstříc novým světům. Tehdy měla pocit, že se ocitla v mrazáku.
Otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Všude pobíhal zbytek posádky, jak se připravovali na přistání. Většina z nich už na Rainu byla nejméně jednou, a tak ji nepřekvapilo, že byli stejně jako ona nalehko.
Připojila se k jednomu z techniků, který měl na starosti kontrolu lodního pláště před a po každém letu, takže se právě chystal na vystoupení z lodi.
Tuňák se lehce zachvěl, jak se jeho spodek dotkl sluncem rozžhavené země. Rozhodla se neotvírat těsnící dveře, dokud se u vchodu neobjeví i ostatní Ochránci. Přece jenom, ten kdo jde po Ciaře, by se nějakým způsobem mohl dozvědět, že jsou právě tady. Po chvíli čekání se k ní přidal i zbytek týmu a dveře se konečně otevřely.
Do tváře ji udeřil horký vzduch. Na modrožluté obloze nebyl jediný mráček, zem byla písčitá a suchá, ale přesto byla planeta porostlá nejrůznějšími druhy suchomilných keřů a stromů. Nad obzorem se líně povalovala obrovská žhnoucí koule, hvězda téhle soustavy, Cabaralus a pár zbývajících planet, které se s Rainem dělily o svoje místo v systému Cabaral.
Je tu tak příjemně. Pomyslela si, i když ostatním to tak nejspíš nepřišlo. Stáli venku teprve pár minut a už byli zpocení a trochu přehřátí. To je tak, když si někdo žije na planetách s mírným podnebím.
Konečně se objevil prostorný vůz se znakem Rainské republiky, který je měl vyzvednout a dopravit do Alessianského paláce. Na černém laku se leskl zlatý kosočtverec, a i přes prašné prostředí vozidlo jen zářilo. Vystoupil z něj postarší muž s modročernými vlasy a zvláštním podezíravým výrazem. Každého si zvlášť prohlédl a probodl pohledem. Velitel ochranky. Pomyslela si, Sarah a vzápětí se ukázalo, že měla naprostou pravdu.
"Zdravím vás na planetě Raino. Moje jméno je kapitán Refence. Mám na starosti bezpečnost její excelence." Představil se trochu uvolněněji, ale pořád se tvářil, jako by je nejradši poslal tam, odkud přišli.
Kayl vystoupil z řady a lehce kývl hlavou: "Věřím tomu, že její excelence naši nabídku neodmítne."
"Vlastně, už ji odmítla. Ale jsem přesvědčen o tom, že byste možná dokázali změnit její názor," odkašlal si. "Mám strach, že prezidentku před tímhle ochránit nedokážeme."
"Před tímhle?" nadzvedla Sarah jedno obočí a vyměnila si s ostatními nechápavý pohled.
Kapitán se nervózně rozhlédl kolem sebe, jako by měl pocit, že je někdo sleduje.
"Pojďte do vznášedla," zašeptal a kývnul k vozidlu, kterým přijel. Vypadalo to, že spěchá.
Bojí se snad? Skrývá před námi něco? Projelo hlavou věčně podezíravé Sarah, ale nakonec přikývla a s ostatními se nasoukala do vznášedla.
Vznesli se, takže se písek kolem nich rozvířil a vytvořil miniaturní tornáda, jež unášela jemná zrnka písku sem a tam. Vznášedlo nabralo rychlost a vyrazilo vpřed. Kolem je míjely široké budovy hangárů, které skrývaly tajemství nejnovějších lodí, ať už těch obrovských nákladních, nebo malých soukromých, a občas se tu a tam objevil nějaký ten zelený plácek posetý rainskou suchomilnou trávou. V dálce byl vidět obrys fialového laseru, nepřetržitě pálícího do mraků. Byl to výsledek technologie "umělých dešťů", které po vyschnutí všech zdrojů vody držely planetu naživu. Slyšet byl jenom řev motorů lodí, které právě startovaly a motor prezidentského vznášedla. Vzduchem se nesla vůně raketového paliva smíchaná s horkem a nejspíš nedávno vyčištěnými potahy vznášedla. Až se z toho někomu mohla zatočit hlava.
A to už se před nimi objevila brána s obrovským nápisem "Vraťte se brzy do Salabranských doků.". Tuňák se ztratil někde v dálce, stejně jako většina lodí s jeho velikostí.
"Takže, s čím že máme tu čest?" přerušil Kayl mlčení, když se dostatečně vzdálili od rušné zóny.
Stačil jediný pohled a Sarah okamžitě věděla, co se stane v příštích pár sekundách. Ve chvíli, kdy na ni kapitán namířil zbraň, ta její mu už dávno mířila mezi oči.
"Věděl jsem, že tu něco nehraje," zamrmlal Elen a položil ruku na Sařinu zbraň. "Dej to dolů Sar."
Znechuceně se na něj podívala, ale nakonec si zbraň stejně vrátila za opasek.
"Refenci, co to má znamenat?" zeptal se Kayl a silou mysle vznášedlo zastavil.
Kapitán se ušklíbl, ale hněv mu z tváře nevyprchal: "Myslíte si, že jsem idiot? Je mi jedno, kdo byl ten, co spustil útok na Alessian, ale ať to byl kdokoliv, rozhodně ovládal umění Ochránců! Pozabíjel většinu mých mužů! Nepřivedu další útočníky rovnou k prezidentce."
Všichni si vyměnili nechápavé pohledy.
Myslela jsem, že se Salarsem už žádní Ochránci nezůstali. Vyslala Sarah myšlenku každému z nich.
Taky že nezůstali. Zavrtěl Elen hlavou. To ale neznamená, že Salars některé ze svých zvláštních služebníků nic nenaučil.
Zamračila se. Takže teď stojí proti ještě většímu nepříteli, než se na první pohled zdálo.
"Poslyšte, kapitáne," vložil se do toho Joran. "Nemyslíte, že kdybychom šli po královně, už dávno je po vás, řidičích a my s tímhle vznášedlem uháníme směrem k Alessianu?" nadzvedl obočí a usmál se.
Refence se zamračil. Nejspíš pochopil, co tím měl mladík na mysli, ale stejně jim pořád nedůvěřoval.
"Odevzdáme vám svoje zbraně," navrhla Gipsene. Sarah po ní okamžitě hodila nenávistný pohled. Nesnášela, když se musela podřizovat takovým hloupostem, jako odevzdání věci, která jí mohla zachránit život.
"Tak dobře." Zabručel kapitán a postupně si od nich vzal jak laserové pistole, tak meče. Nakonec před ním zůstala jen neozbrojená partička zpocených a přehřátých Ochránců.
"Adito, vyrážíme," houkl na pilota a vznášedlo se dalo opět do pohybu. Zbyl po nich jenom rozvířený prach všude kolem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alessandra Alessandra | Web | 10. září 2010 v 18:46 | Reagovat

Mmm, skvělé ^^
Tak zítra odjíždíš do Anglie, jo? To ti závidím. Já Londýn i celou Velkou Británii miluji. A déšť mi nevadí (nám počasí vyšlo, ani jednou nezapršelo). Užij si to tam a vrať se nám v pořádku ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama