"Infinite in mystery, is the Gift of the Goddess. We seek it thus, and take to the sky.
Ripples form on the water´s surface, the wondering soul knows no rest."
Final Fantasy 7: Crisis Core, Loveless - act 1


Everybody needs his revenge | Part 6

25. září 2010 v 14:56 | Keililly |  Everybody needs his revenge
Yes! Je to tu přišel Aishiin čas :) Myslím, že není potřeba co dodat, snad jen že KJOLARN je rasa ;) Jo a ještě, v anketě můžete hlasovat o tom, co si myslíte :)
(God save us everyone, will we burn inside the flames of thousand suns?)
Wtf, jak na to tak koukám, vypadá to kratší než ve wordu. Ách jo :)



Kapitola druhá
Zrádce

Alessian byl nádherný, o tom žádná. Jako by se ocitla ve snu. Vysoké moderní budovy porostlé rainskou popínavou rostlinou, Rysdelem, jež se ani zdaleka nepodobaly obrovským kýčovitým seriunským mrakodrapům. Upravené a čisté ulice, po kterých se prohánělo jedno vznášedlo za druhým. Smích malých dětí hrajících schovávanou a divoké rozhovory jejich rodičů či starších sourozenců. Jako by sem tohle město nepatřilo. Bylo tak osvěžující dostat se na chvíli pryč ze Salaru, který byl oproti tomuhle dokonalému místu naprostou noční můrou.
A uprostřed toho všeho, se jako třešnička na dortu tyčil Alessianský palác. Pohádkový zámek pro panenky, takový, jaké měly malé holčičky. Ona sama takový měla. Jenže na rozdíl od ostatních děvčátek byl ten její v životní velikosti, prostorný a útulný. Než princeznu vykopli ze zámku a její rodina dostala prachobyčejné hrabství někde na samém okraji civilizace.
Přehodila si přes hlavu plášť a svižným krokem se vydala do zapadlejší části Alessianu, kde se měla setkat s nějakým pašerákem, nebo jinou havětí, co se schovávala v rainském podsvětí. Ve své podstatě měla vážně štěstí, že během svého života narazila na Mocného pána ze Salaru, jinak by nejspíš pracovala pro nějakou hodně špatnou pašeráckou skupinu.
Čím více se přibližovala k okraji města, tím horší vrstvy potkávala. Nejprve to byli chudí lidé, co si vydělávali žebráním, nebo prodáváním zakázaného zboží. Těm by s radostí dala nějaké ty peníze, ale momentálně se nemohla ničím zdržovat. Pak to začali být pasáci a násilní zlodějíčci.
"Hej ty!" stoupnul si před ni opilý cornneliánec obklopený dvěma krásnými mimozemšťankami, o jejichž původu nic nevěděla. "Nechceš se ke mně přidat? Dobře bych ti zaplatil."
Chtělo se jí zvracet. Příšerně páchnul a alkohol z něj táhnul na stovky metrů. Ignorovala je a obloukem obešla místo kde stáli.
"Ty, s tebou jsem mluvil! Kam -škyt- si myslíš, že…." Otázku už nedokončil. Místo toho se chytil za hrdlo ve snaze se nadechnout, padl na kolena a vyděšeně pohlédl na místo, kde ještě před chvílí stála.
Dorazila na místo setkání. Už tam na ni čekal. Slizký, šedivý a vrásčitý, s velkou kulatou hlavou a žlutýma vypoulenýma očima. V ruce spokojeně třímal malý balíček. Typický kjolarn.
"Princezno," uklonil se a vyšel ze svého úkrytu ve stínu mezi dvěma budovami.
Nic neřekla, jenom mu lehce pokynula hlavou.
"Takže, kolik jste ochotná dát za tuhle "hračku"?"
Pokrčila rameny: "Vždyť už jsem vám to řekla. Pět set tisíc. Ani míň, ani víc."
Přehodil si balíček z jedné ruky do druhé a zakřenil se: "Sama víte, že tohle má cenu nejméně jednoho milionu. Zvlášť pro vás."
Pousmála se a opřela se o zeď: "Jenže stejně jako vaše, i moje plány někdo financuje. A ten někdo není ochotný vám dát tolik. No tak, vždyť sám víte, že líp to neprodáte." Hodila mu před nohy svazek bankovek a zamračila se.
Opatrně je sebral ze země, přepočítal a podal jí balíček: "Sedm set padesát. Já věděl, že se dohodneme."
Přikývla a otočila se k odchodu. Byla už skoro na konci uličky, když jí kolem tváře proletěla laserová střela. Otočila se na patě a napřáhla ruku, takže se jeho zbraň ocitla v její ruce. Zastrčila si ji za pásek na kotníku a druhou ruku zaťala v pěst. Stejně jako prvnímu otrapovi i jemu začal pomalu docházet vzduch.
"Chtěls mě zabít a vzít si nejen peníze, ale i to cos mi prodal co?"
Ztratil pevnou půdu pod nohama a vznesl se několik desítek centimetrů nad zem.
"Být tebou, tak si obchody zařizuju někde jinde, protože až se vrátím na trůn, tak budete mít všichni po srandě!" zavrčela a spustila ho zpátky na zem. Ne pomalu, ale pěkně z výšky.
Docházel jí čas. Rozběhla se směrem pryč z města. Slunce jí žhnulo na hlavu a horký písek se propadal pod nohama. Po tváři jí stékal pot. Ještě v běhu naskočila do vznášedla a zařadila plný plyn. Chvíli na to se ozvala rána a místo kde se setkala s kjolarnem s několika dalšími ulicemi se ponořilo do hladových plamenů a šedého kouře. Pousmála se a přidala rychlost. Nastala éra nového, ne-li lepšího, Raina.
Dorazili právě do středu hlavního města, přímo k Alessianskému paláci, když se někde daleko za nimi ozvala ohlušující exploze.
"Co to k čertu…" vydechl Joran.
Kapitán jen pokrčil rameny: "Nebojte se. Bylo to dost daleko od přístavu, s vaší lodí se nic nestalo."
Joran si odkašlal: "Nejde mi o loď, ale o to, že to klidně mohl být další útok."
Refence jenom zavrtěl hlavou a pokračoval v chůzi. Nejspíš čekal, že Ochránci ho budou následovat: "Tam? Co by tam dělala prezidentka?"
"Všechno má svůj důvod," zamručel Elen.
"Netvrdím, že ne, ale takovéhle výbuchy tu zažíváme často. Raino je hold moc horké, aby zůstalo bez potíží."
"Ale přece…" chtěla namítnout Sarah, jenže Refence ji jediným pohledem umlčel.
"Přestaňte už řešit tyhle nesmysly a soustřeďte se na to, kvůli čemu jste přiletěli." Zastavil se před dvěma mladými, stejně učesanými a oblečenými dívkami, usmál se, chvíli s nimi o něčem diskutoval a pak se otočil zpátky k hostům.
"Tohle jsou prezidentčiny služebné, Miela a Calle. Hádám, že se zdržíte delší dobu, takže vás zavedou do vašich apartmá. Snad nám odpustíte, že máme jen dvě, takže se budete muset nějak rozdělit."
"Bez problému," usmála se Gipsene, popadla bratra za rukáv a už ho táhla k jedné z dívek.
"Vypadá to, že zase jednou bydlíme spolu," dloubla Sarah loktem Elena a nasadila nevinný úsměv.
"Skvělý," povzdechl si a věnoval Kaylovi ztrápený úsměv. Proboha tě prosím!
Kayl se rozesmál a zavrtěl hlavou.
Refence se na ně nechápavě podíval, ale raději se do toho nemotal. "Hádám, že zavazadla vám brzy přivezou. Její excelence má ještě něco na práci. Až vás bude moci přijmout, nechá pro vás poslat."
Nevěnoval jim ani jedinou další sekundu a vydal se někam do útrob paláce.
"Zdá se mi to, nebo právě on tu nejvíc zanedbává její bezpečnost?" zamračila se Sarah.
"No tak, zná to tu mnohonásobně líp než mi."
"Z toho mám právě strach," namítla a pohledem pobídla Calle, aby přišla k nim.
"Nemusíš být hned tak podezřívavá," popichoval ji Kayl.
"Ale můžu."
"A nebylo by jednodušší, kdybych ti to prostě zakázal?" opáčil. Nemohl si vzpomenout, kdy naposled se takhle provokovali. Jako by to byla věčnost. Možná to bylo tím, že to věčnost doopravdy byla.
"Není to jedno? Stejně by tě neposlechla," poznamenal Elen jízlivě.
Měl čím dál horší náladu, oba to na něm poznali.
"Calle, těší mě," přerušil jejich spor vysoký tichý hlásek.
Kayi, myslíš, že nás slyšela?
Děláš, jako by ti to vadilo.
"Takže, kde se její excelence rozhodla nás ubytovat?" zeptala se Sarah trochu znechuceně.
Dívka se zasmála: "Nemyslete si. Budete zírat, co všechno tu máme."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzie Zuzie | Web | 25. září 2010 v 18:04 | Reagovat

To já taky. Nepochopím,jak někdo si pořád stěžuje,že jsme ve škole chvilku a podobné výmluvy! Nemá to cenu! Mimochodem,moc hezký design! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama