"Infinite in mystery, is the Gift of the Goddess. We seek it thus, and take to the sky.
Ripples form on the water´s surface, the wondering soul knows no rest."
Final Fantasy 7: Crisis Core, Loveless - act 1


Everybody needs his revenge | Part 7

17. října 2010 v 19:48 | Velká šéfka Keililly |  Everybody needs his revenge
Hmmmmm...je to krátký divný bez děje...stydím se za sebe.



"Páni!" vydechla Sarah, když otevřela dveře od obrovského apartmá s velkým sálem, z něhož vedly tři ložnice a dvě koupelny. Mramorová podlaha odrážela sluneční paprsky, které do sálu pronikaly velkými okny táhnoucími se od stropu až po podlahu. Ze stropu visel obrovský křišťálový lustr. Klimatizace vytvářela příjemné chladné prostředí. Uprostřed sálu stála pohovka potažená pravou aslarskou kůží. Všude kolem byly zlaté a stříbrné polštáře, obrovské portréty prezidentky, její rodiny a drahé sošky ze všech možných planet.
"Alessian na nás vážně nešetří," poznamenal Elen a uvelebil se v polstrovaném křesle.
Calle s klapotem podpatků přešla k oknům a zatáhla zlaté závěsy: "Dnes má být opravdu horko. Je letní období, takže bych vám doporučila nezdržovat se venku, pokud to není nezbytně nutné." Zesílila klimatizaci, a když ji téměř okamžitě do tváře udeřil chladný vzduch, spokojeně si oddechla.
"Oběd se podává o dvanácté hodině v Alessianském sále. Být vámi, přijdu včas. Zaprvé, později v největším horku by se vám mohlo špatně jíst a zadruhé," odmlčela se, "její excelence nemá ráda opozdilce." Ještě chvíli zůstala na místě a sledovala jejich uchvácené tváře a pak potichu odešla.
"Oběd?" zaúpěl Elen. "Na Seriunu je v tuhle chvíli půlnoc."
"Je to prezidentka a přitom se k ní chovají jako ke královně," neodpustila si Sarah poznámku na Ciařin účet.
Kayl pokrčil rameny: "Není to třeba tím, že tu předtím vládl král?"
"Raino je republikou teprve chvíli. Prostě si na prezidentku ještě nezvykli," navrhl Elen a pomalu se vydal do jedné z ložnic.
"A nebude to třeba tím, že chce, aby se k ní takhle chovali?"
Elen zívl, zavrtěl hlavou a zavřel za sebou dveře do ložnice. Tahle debata šla mimo něj.
"Doufám, že nečeká, že ho někdo vzbudí," ušklíbla se a stejně jako Elen si vybrala jednu místnost.
Vydechla úžasem. Místnost byla celá bílá až na rudé závěsy, které tlumily sluneční světlo. Postel s nebesy a nekonečnou hromadou polštářů z části zakrytá bílou kožešinou. Opět mramorová podlaha, ale zde nebyly doplňky ze zlata, nýbrž z barevných sklíček. Jako v pohádce.
"Poslyš Sar," ozval se za ní hluboký příjemný hlas. Leknutím nadskočila a na zádech se jí objevila husí kůže.
"Kayle vyděsils…"
"Jsem rád, že jsi zpátky."
Sarah si nikdy nepotrpěla na žádné dojemnosti. Jenže tentokrát si nemohla pomoct. Rychle se k němu otočila a objala ho, co nejvíc mohla.
"Proč si mi to udělal?" zamračila se a sedla si na postel. "Neměl si mě brát s sebou."
"Máš strach?"
"Ze vzpomínek? Ne. Když vyrůstáš v dětském domově, všechny vzpomínky ti časem splynou do sebe."
Kayl se posadil vedle ní a usmál se. Rozesmála se. Ten úsměv pokaždé dokázal dodat dobrou náladu.
"Když ne z nich, tak z něčeho jiného."
"Mám strach z toho, co nevím, Kayi," polkla a přešla ze sedu do lehu. Měla si vybrat jiný pokoj, tahle postel byla nesnesitelně měkká.
Zvedl se a dal se na odchod. Ještě, než zmizel za obrovskými kovovými dveřmi, se ji snažil uklidnit: "Myslím, že tady se nic nového nedozvíš."
Přikývla. Počkala ještě chvíli, než měla jistotu, že i on zašel do svojí ložnice a pak vzteky vyhodila do vzduchu jeden z těch nechutně měkkých polštářů a vmžiku ho spálila na popel. Nikdo ho postrádat nebude.
Nechtělo se jí spát. Nebyla ani trochu unavená a nicnedělání ji jenom přivádělo na špatné myšlenky. Ale co tady tak může dělat? Procházet se po pozlacených chodbách? To si vážně pomůže.
Došla k oknu a odhrnula rudý závěs. Naskytl se jí pohled na obrovské zámecké zahrady. Bludiště působily temným a zároveň romantickým dojmem, ale mnohonásobně se lišily od těch typických Seriunských, které svoje uspořádání převzaly od tehdejší Země. Každé bludiště ústilo doprostřed zahrad, kde se nacházelo obrovské jezírko.
A pak že Raino trpí nedostatkem vody. Pomyslela si sarkasticky. A najednou ji něco napadlo. Vesele vyběhla z apartmá, porazila nejednoho zaměstnance a zastavila se až před palácem.
"Calle!" zakřičela na skupinku zdálky stejně vypadajících dívek a doufala, že se jedna z nich otočí.
A opravdu, Calle se otočila. Usmívala se od ucha k uchu a vypadala, jako když Sarah každou chvílí splní tři přání.
"Slečno Ayelai, potřebovala jste něco?"
"Calle, tak zaprvé, nejsem slečna Ayelai ale Sarah a zadruhé…" odmlčela se a pobaveně sledovala, jak se dívka začervenala. To jsou všichni na Rainu zdvořilí až k popukání?
"Potřebuju se co nejrychleji dostat na jedno místo ve městě. Nemáte tu něco, no, na čem bych tam mohla doletět?"
Dívka se spiklenecky usmála: "Jsem si jistá, že mám něco přesně pro vás, sleč…Sarah."
* * *
Proháněla se Alessianskými ulicemi na vzdušném skútru, vítr jí čechral vlasy a v uších hučelo. Když jí Calle říkala o něčem perfektním, tohle rozhodně nečekala.
Zařadila nejvyšší možnou rychlost a prudce zahnula do další uličky, div nenarazila do zdi. Budovy, které měly desítky či stovky pater, zakrývaly modrou oblohu bez mraků a zároveň jako by chtěly člověku pomoct vyšplhat výš a výš. V několika patrech byly domy spojené širokými mosty, které vytvářely pomyslné ulice.
Nahoře, v nejvyšších patrech bydleli ti nejbohatší, pracovali vysocí úředníci, jednoduše se zde scházela rainská smetánka.
Střed patřil firmám, obchodníkům, rodinám, zkrátka lidem, kteří žili normální a pokojný život s občasnými potížemi.
A nakonec, nejnižší místa, kde se budovy dotýkaly země, obývala veškerá špína, chudina a spodina celého Alessianu, pašeráci a zlodějíčci, ale i velké skupiny lovců odměn.
A tak to bylo rozvrhnuto v každém větším městě na jakékoliv planetě. Tedy, pokud nebyla pod Salarsovou nadvládou. Tam byl lid většinou chudý v jakékoliv části budovy, nebo byl rovnou vyhnán do menších vesniček, kde se neměl zrovna pohádkově.
Sarah přibrzdila a zastavila u velkých dřevěných dveří. Nápis Dětský domov Phöal Verg už dávno zrezivěl a panty by potřebovaly promazat.
Neobtěžovala se klepáním, protože stejně věděla, že by jí nikdo nepřišel otevřít. Opřela se do dveří a ty se s rachotem otevřely. Když odsud odešla, bylo jí necelých osm let. Od té doby uběhlo, víc jak patnáct let, ale stále si pamatovala každou místnost, každou vůni.
"Sarah!"
Prudce se otočila.
"Daphne!" Při pohledu na děvče s modrými vlasy a lízátkem v puse se musela usmát. Daphne byla jedna z mála, která se s ní nepřestala bavit ani po tom, co začala pohledem podpalovat a následně hasit věci.
"Co tu děláš? Vždyť už máš být dávno pryč. Přeci můžeš odejít."
Daphne jenom zavrtěla hlavou: "A kam bych šla? Ke dnu, jako většina z nás?" přešla k jednomu z malých falpanů a pomohla mu složit poslední část skládanky.
Sarah se posadila do jednoho z křesel a zamračila se: "To je to tak zlé?"
"Žertuješ? Je tu tolik šikovných dětí, ale jen málo z nich se někam dostane. Jako třeba ty. Když mi madam Phöal nabídla, že můžu zůstat tady jako vychovatelka, nemohla jsem odmítnout. Ale kvůli tomu tady nejsi, co?"
Pousmála se: "Ne, to ne. Zůstal tu Yyxon?"
Vzápětí se z vedlejší místnosti ozvala obrovská rána, za kterou následovalo tichounké cupitání a spokojené pípání a brumlání.
"To víš, že zůstal. Ale už pár let nefunguje."
Dívka vstala a pomalu přešla k velké skříni na druhé straně místnosti. Z největšího šuplíku vytáhla hlubokou krabici a podala jí Sarah.
"Vážně, na co si myslela, když jsi tohle vytvářela?"
Sarah pokrčila rameny a odklopila zdobené víko. Dívala se na malé robotické štěně. Den kdy dokončila jeho stavbu, by mohla přirovnat k nejlepším svého života.
Yyxon nebyl zdaleka tak perfektní, jako kdyby vyšel z rainských továren, ale i tak se z něj stal nejlepší přítel na život i na smrt.
Zvuky, které vydával, se nedaly přiřadit téměř k ničemu. Změť elektrického brumlání, štěbetání a pípání se mísila s občasným štěkotem a ještě vzácnějším mňoukáním.
Zatímco měl psí hlavu, tělo bylo spíše kočičí a stejně tak tomu nasvědčoval i jeho ocas.
Postavila ho, z částí rozbitých robotických mazlíčků, když už se jí začali vyhýbat úplně všichni. A od té doby by ho nikomu nedala. Jenže když si pro ni jednoho dne přišel Trent a jeho žáci, musela ho nechat v domově.
"Daph, všechno se zlepší, uvidíš." Objala kamarádku a nasadila víko zpět na krabici.
"Kéž bys měla pravdu."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama